ITÁLIE

Posledním místem,  kde je naše šestice ještě pohromadě je dálnice přetínající Apeninský poloostrov mezi Foggií a Neapolí. Jsme od sebe jen pár stovek metrů a snažíme se chytit stopa. Z vysoké rychlosti daleko za námi dobrzdila Alfa Romeo 33 a v ní veselý italský policista, čepici na sedadle spolujezdce a ukazoval nám ať nasedáme, ani netušíme kde je druhá trojice, jestli už odjeli nebo stopují.

Dlouho jsme neváhali a nasedli, měli jsme kliku protože jel až do Neapole. Seděl jsem vedle něj a Rojča s Válcem na zadních sedadlech, batohy jsme měli asi v kufru dovnitř by se nevešly. Po chvilce zastavujeme na benzínové pumpě, náš veselý policista objednává pro všechny pivko, další zastávka objednáváme pivka my. Řidič policista si opět dává s námi, později se zeptal taky na nějakou trávu, děláme že nemáme :) 

Cesta do Neapole ubíhala rychle, někdy jsme jeli na hranici možností kolem 200 km/h, jindy se řidič trošku zakecal a jeli jsme jen 20 km/h a za námi troubily kamiony. To pak polda stočil okýnko a ukázal ať ho předjedou, jindy šlápnul na plyn a opět jsme letěli 200 za hodinu. Do Neapole jsme dorazili po setmění, vidět Neapol a zemřít v tu chvíli nikoho nenapadlo, stejně bychom tomu nevěřili. Rozloučili jsme se s Fabriziem a vydali se hledat nocleh, samozřejmě někde pod širákem, neměli jsme moc peněz na Hilton.

Je skoro letní věčer (červen 1998), dodnes nezapomenu, že to byl sobotní večer, v Pompejích jsem se v průvodci zpětně dočetl, že se tomu v Neapoli říká “Horečka sobotní noci”.

Policista odjel a my se rozhlídli kolem sebe, nedaleko vidíme šipky, první míří do centra, další míří k přístavišti a do industrial zone St. Georgio. Toho večera se ujal vedení Rojča, řekl že si myslí… no zkrátka vyrazili jsme směr přístav a industrial zone. Obtěžkáni batohy až nad hlavu, vydali jsme se po chodníku do nevábně vyhlížejících čtvrtí, mohlo být něco před půlnocí, kolem jezdily auta, sem tam nějaké přibrzdilo a z něj na nás pokřikovali mladí Neapolci.

Okraj cesty lemovaly prostitutky z Afriky, sem tam si na nás chtěl někdo vyzkoušet nové kung-fu triky přímo ze skútru. Byla to opravdu zábava, odbočili jsme do boční uličky, procházíme kolem partičky asi 12 mladých Neapolců. Prošli jsme v pohodě nic zvláštního se nědělo. Po chvíli jsme se otočili a vidíme jak nás dobíhá několik mladých grázlů, bez rozmýšlení nasazujeme sprinty i s těžkými batohy. Za jedním z rohů mi vypadl spacák, který nevydržel při otřesech a odstředivá síla ho dostala ze sevření batohu. Musel jsem se pár metrů vrátit, naštěstí to bylo za rohem kam pronásledovatelé nemohli vidět, jinak by je ta honička třeba ještě nepřestala bavit. Pro jistotu jsme ještě chvíli utíkali pryč odtamtud a občas se ujistili že nás nikdo nesleduje.   

Pokračování zase příště…

Bylo by slušné představit dodatečně naši šestičlennou skupinku, která se teď jak již víte nachází po dlouhé cestě autobusem ve vesničce Vieste na poloostrově Gargáno.

Nejstarším členem byl Igi Krejzek tehdy 19-ti letý, dnes (po jedenácti letech od našeho výletu) pracuje na úřadě památkové péče v Ostravě a povoluje Vám plasťáky pokud bydlíte třeba v centru ve starším domě.

Nejmladším členem byl jeho bratr Honza alias Benny tehdy 17-ti letý, dnes studující v Aachenu jako doktorant.  

Nejvyšším členem skupiny byl Ondra Rojčík alias Rojča tehdy 19-ti letý, nezapomenu na scénku, kdy se Ondra pečlivě namazal krémem a Igi Pospec ho několika hrstmi písku obalil jako řízek.

Čtvrtým účastníkem zájezdu byl Kuba Válek aliasVálec tehdy 18-ti letý, dnes jezdí pro jednu firmu s balíky a žije stále divokým životem.

Pátým účastníkem zájezdu byl již výše zmíněný vtipálek Igi Pospíšil alias Pospec tehdy 18-ti letý, dnes už jsem o něm dlouho neslyšel a od našeho výletu ho ani neviděl, jen před pár lety jsem zaslechl něco o výkonu trestu, snad je to dnes ok.

Šestým členem jsem byl já tehdy 18-ti letý.

Ve Vieste bylo krásně, strávili jsme tam 2 noci, první jsme spali načerno v kempu pod širákem (ostatně stany jsme sebou netahali) a druhou noc na pláži na lehátkách. Ráno nás probudil plavčík hráběma pod žebra a decentně nám tak naznačil ať se pakujem. 

Vydali jsme se tedy hned po losování, kdo s kým pojede, poprvé na stopa. Rozhodli jsme se jet ve dvou trojicích, zdá se to dost lidí do jednoho auta, kupodivu to v Itálii nebyl žádný problém, jak se později ukázalo.

Prvním cílem bylo město Foggia, největší na poloostrově Gargáno, matně si vzpomínám na německého hipíka, který nás vezl z Vieste po klikatých cestičkách vysoko nad mořem až do Foggie. Ve Foggii jsme si dali sraz u vlakového nádraží, sešli jsme se venku na trávníku pod palmou, po chvíli za námi přišel s nabídkou práce podezřele vyhlížející Ital. Vyklubala se z toho sklizeň rajčat, ale na to my neměli dost času bylo by to až za tři týdny. O pár hodin později jdeme na stopa, cílem je Neapol, opět se rozdělujeme na dvě skupinky a nikdo z nás v tu chvíli netuší, že se uvidíme až za 11 dní v Ostravě.

Pokračování zase příště…